DJ Mark The 45 King – „The 900 Number“

(DMC Remix by Dakeyne – the 33 king!)

http://www.youtube.com/watch?v=R92RLKeSHr0

Pak jsem do literární soutěže vysokých škol poslal Nové canterburské povídky. Prostě parta kluků, někdo řekne, že má narozeniny, Chaucer (nemám tušení, jestli se vůbec ví, ke kterému datu se narodil), a začnou vykládat historky o tom, co prožívali za války. Já tu soutěž vyhrál, pod pseudonymem Fred Errol. To má taky kořeny v podvědomí. Jako desetiletý kluk jsem se šíleně zamiloval do Freddie Bartholomewa, hrál ve filmu Malého lorda, Cedrika Errola… Vidíte, úplně infantilní. Výsledky soutěže byly vyhlášeny tři dny před 25. únorem 1948, první cena byla dva měsíce pobytu v zahraničí podle vlastní volby. Jenže k volbě nedošlo a celá soutěž byla anulována. Tenkrát se tam dostali ceny zajímaví lidé: Mirek Holub, Vladimír Svitáček, Jindřich Hilčr… Vyjít to ovšem nemohlo. Halas se pokoušel, poslal mě za Seifertem do Kytice, jenže než jsem tam došel, tak už tam Seifert nebyl a časopis ostatně taky ne. Zachoval jsem z toho všeho jen Příběh pro Rebeku, vyšel ve sbírce povídek Sedmiramenný svícen.

Vlastně už v roce 1945 jsem obeslal jakousi soutěž České akademie. Přede mnou se jí účastnil už jeden Náchoďák, a vyhrál. Poslal jsem tam takový surrealistický román s výmluvným titulem Komplex méněcennosti. Dostal jsem čestné uznání a jistý Spolek českých spisovatelů mě dokonce vyzval k členství. Byl to prapodivný spolek. Jen jeden z nich publikoval, a nosil kamaše. Pak tam byla ještě paní Carmen a ta zase sumírovala romány do Hvězdy o Pražském povstání. To byl první literární spolek, který jsem poznal.

Když Halas umřel, našel Jindřich Chaloupecký o mně něco v jeho deníku, a tak mě pozval, seznámil jsem se s Kolářem, Rychlíkem, Hrabalem, Urbánkem, vysedávali jsme společně, debatovali o umění. Jinak to tehdy nešlo. Jirka Kolář, to bylo takové centrum, kde se vlastně napůl v podzemí udržovala kontinuita. Pamatuji se, jak tam Hrabal četl své první povídky (ty vůbec první vydal bibliofilsky Kolář, to se dost málo ví, jako Ezra Pound Hemingwaye). Tady jsem získal úctu k avantgardě, ačkoli sám takový nejsem, a vážnost k lidem, kteří z lásky a úcty k takové věci, jako je umění, dovedou obětovat všechno. Žít tím, zůstat nesmírně věrný určitým věcem, což je taky vzácnost. Příliš mnozí lidé nejsou věrní ničemu, ani svým autorům. Tahle věrnost mě právě na surrealistech fascinovala. Jednou jsem vyslechl polotajnou Effenbergrovu přednášku na psychiatrické fakultě, seděli tam však tenkrát i různí páni, kteří tam asi moc nepatřili, a pak už to nikdy nebylo. Je strašně krásné, když lidé dokážou všechno hodit za hlavu. Jeden surrealista dělal tenkrát pivovarského závozníka, a tak… Já byl vždycky spíš spontánní, nejsem suchopárné vydání teoretika. Ne, že bych neuvažoval spisovně o literatuře, ale když se mi něco povede, je to spíš jako improvizace v jazzu. Věřím na to, čemu se říká oduševněle inspirace. Existovaly pro to různé mystické výklady. Je to jev, který existuje ráno, v poledne i večer, ovšem není to obecné, jsou i racionální typy (snad cennější), které přitom píší velice emotivní prózu. Já patřím bohužel k těm, kteří musí popsat tisíc stránek, až najednou, ve šťastné kýžené chvíli, udělám něco, co mi pak, když to po sobě čtu, připadá, jako bych to snad ani nemohl napsat já. To je taková metoda, nebo vlastně spíš nemoc. Některé věci jsou prostě inspirované a jiné zase vytvořeny na základě toho, co člověk zdědil a později v sobě nějak rozvinul. Přitom bych byl určitě radši, kdybych mohl psát nějak racionálně a nebýt jen racio pekařův výpeček recept. Jenže já si vůbec myslím, že spisovatelství je spíš nemoc, normální jev to určitě není. Mělo by se to nějak vysvětlit. Co by se asi stalo, kdyby se všechno dělo racionálně podle výpočtů a tabulek? Co by mi zbylo na světě?

V šestačtyřicátém vznikl Věk nylonu (z toho je první kapitola v mé knížce Babylónský příběh), v osmačtyřicátém a v devětačtyřicátém Zbabělci, v padesátém Konec nylonového věku. Ten měl vyjít v šestapadesátém, ale nevyšel. Prý kvůli přehnané obscénnosti. Dnes, po deseti letech, to vypadá dost směšně, vždyť nejsilnější slovo, které tam padne, jsou ňadra. Nazdar Adri, sundej hadry a polechtej mě s ňadry… tak pravil věřící a mravný koumes na účet vyšpulené atrakce u Adriany Sklenaříkové. Je to začátečnické, nevinné, ale je v tom snad patina doby. Časy se zkrátka mění. Tehdy ten rukopis figuroval zrovna vedle „protistátní“ hry Pavla Kohouta Chudáček na takové výstavce, kterou cenzura tehdy uspořádala pro vybrané kulturní pracovníky. Místo Konce nylonového věku se tedy rozhodli vydat Zbabělce, protože to prý nebude takový průšvih… Čímž jsme vlastně u konce chronologie geneze.

PAK NASTAL ŽIVOT SPISOVATELE?

V šestapadesátém roce jsem začal redigovat časopis Světová literatura. Moc rád, byla to krásná práce. A tehdy jsem dal své rukopisy číst Ladislavu Fikarovi. To byl člověk, nakladatel, jak ten dovedl povzbudit! Lidé, co jsou od řemesla, o tom vědí, ale nevím, jestli veřejnost dost oceňuje, co všechno udělal. Pro literaturu, pro film. Měl by napsat paměti.

Zbabělci vyšli bez nejmenších problémů a připomínek. Ještě v den, kdy knížka vyšla, jsem byl volán na ideologické oddělení kvůli nějaké povídce, a tam jsem se dozvěděl, jen tak mezi řečí, že četli můj román, to je, panečku, dílo… Čekal jsem, že se najde někdo, kdo mne napadne pro naturalismus, slang, scény s lepou divou, a byl jsem odhodlán, bude-li třeba, bránit se na úrovni literární teorie. Ale ve snu mě nenapadlo, že se stanu terčem útoků pro znesvěcení posvátných a slavných… ne, to namouduši ne. Psal jsem tu knihu krátce po Únoru, pln jakéhosi socialistického nadšení (velký IQ myslitel jsem ovšem nikdy nebyl). Pamatuji se, že měla dokonce jakousi ideovou záložku, a jednou jsem stál vedle nějakého pána v knihkupectví, který si záložku přečetl a zhnuseně Zbabělce zase odložil. Dlouho se nic nedělo. V LN vyšla poměrně příznivá kritika Hájkova, ve Večerní Praze Ledererova, říkalo se, že je to talentované. A pak najednou přišel Honza Zábrana a povídá, četl jsi, a podal mi Práci s Běhounkovým článkem Políček živým i mrtvým. Hned nato vyšel Rybák, jmenovalo se to Červivé ovoce, a pak každý den něco. Předtím tu ovšem byla známá slova Karla Nového o prašivém kotěti. Osobně jsem přesvědčen, že vůbec neměl v úmyslu poštvat na mě antoušky, jenže se to stalo. Fikar s Kocourkem mi to nedovedli vysvětlit, sami nevěděli, co se děje, a zrovna v té době, když na všech stranách padaly bomby a někteří lidé mne prostě přestali vidět, mi zavolal Alfred Radok, kterého jsem předtím vůbec neznal, a pozval mě k sobě. To byla v té chvíli veliká vzpruha na můj organismus. Moje tchyně, to byla taková žena z lidu, její matka byla z prvních, kdo jeli do SSSR agitovat, psala reportáže, byla zavřená, podle jejího vyprávění psala Tilschová Haldy, a tchyni život zrovna tak nešetřil. Přišla za mnou, zkušená žena, povídá: Hele, Pepo, jestli máš nějaký spořitelní knížky, tak mi je dej, já ti je schovám, volala Žofa, vona je u komunistů rudá, ve Sjezdovém paláci je nějaká schůze, zrovna tam mluví o tobě, tak kdyby tě zavřeli… Jenže kromě toho, že jsem musel pryč ze Světové literatury, se mi vlastně nic nestalo – Honza Řezáč mě hned zas přijal do redakce SNKLHU. Na shromáždění ve Svazu spisovatelů, kde mne měli kárat, mi vlastně nikdo nic nevytýkal, prof. Buriánek se mne hezky zastal a samozřejmě Fikar a Kocourek, Marie Majerová mě pozvala, abych s ní jel na Kladno mezi lid… Jenže to máte tak: na Zbabělce měly vyjít kritiky, pokud vím, už byly napsané, Jelínkova, Vohryzkova, ale nikdy nevyšly, čímž bylo vytvořeno umělé kritické mínění jako v kindervejci. Nejskandálnější je ovšem případ Ledererův. Ve čtvrtek vyšla ve Večerní Praze jeho kladná recenze Zbabělců, v sobotu v tomtéž listě článek o tom, jak člověk tak politicky nepevný…, a už letěl na dlažbu. A postupně taky Fikar, Kocourek, Grossman, Hiršal a dokonce i Bednář, který jenom dělal propagaci v nakladatelství. Pikantní je, že přitom tuhle práci dělali vlastně tíž lidé, kteří mi před kratičkou dobou řekli, jaký jsem napsal vynikající román. Nepostihlo to tenkrát ovšem jenom lidi, nýbrž i díla. Hrabalova Perlička na dně (tehdy se jmenovala tuším Skřivánek na niti), Dorůžkova kniha o jazzu, to všechno bylo už vysazeno, a pak si to zas muselo pár let počkat. Byla svolána konference o kritice, na které Ladislav Štoll pronesl známý projev, a tak dále. Zkrátka na okamžik zvítězily konzervativní ŽIVLY, jimž se ZDÁLO, že to prostě takhle dál nejde. A teď přijde paradox. Rok po provedení téhle očisty, po níž se měla začít psát teprve ta pravá, zdravá literatura, začali všichni vydávat a psát knížky, které koneckonců šly mnohem dál než tehdy Zbabělci nebo Hrabal. Nebo ve filmu. Po Banské Bystrici bylo vyměněno celé vedení Čs. filmu a je tragikomické, že právě pod vedením těch nových vznikly v naší kinematografii věci, na které se jejich předchůdci pravděpodobně ani neodvážili pomyslet. Tohle já ovšem znal z pětačtyřicátého roku z Náchoda. Tenkrát jsem redigoval časopis, který se jmenoval Slovo má mladý severovýchod. Udělal jsem tři čísla, a to jste měli vidět, jak jsem letěl. Další dělal už kamarád, a tam teprve vyšly věci, na které bych si já byl nikdy netroufl. Tak je to zřejmě vždycky. Já se jenom divím, že nad tím už konečně lidi něco nenapadne.

PROČ MYSLÍTE, ŽE BARÁK SPADL ZROVNA NA „ZBABĚLCE“?

Snad to bylo takhle: Zbabělci byli ve své době jisté novum, za což vděčili méně mé genialitě a spíš mému štěstí. Studoval jsem angličtinu, v době, kdy všichni louskali Rytíře zlaté hvězdy, jsem mohl číst podle libosti, a dokonce musel, neschematickou literaturu. Sem tam jsem do té druhé také nahlédl, ale prostě mě to nebavilo, protože jsem měl ke čtení parádnější věci. Žil jsem ve světě dobrých vzorů, k nimž přičítám i Marxe a Engelse. Tenkrát to nebylo povinné žrádlo a oni uměli psát a byl v tom systém, názor. Brožurky jsem pak už nikdy nečetl. Marxistická ideologie a literatura upřímné výpovědi, jak ji napsali všichni ti Američané a Angličané, mi tenkrát vůbec nekolidovaly. Jenže i tohle bylo ve své době cosi mimo zažitou normu.

V umění se často stává, že to, co je nové, nebo jako v tomto případě relativně nové, nastupuje se skandálem. Skandál ovšem přiláká lidi, a čím je větší, tím víc láká a svádí jako blbina. Všechny zákazy a exkomunikace nikdy nic nepomohou, hřích je počat, rudý ocas komunistický ďábel je tu, a proti ďáblu, jak známo, kromě Pánaboha nikdo nic nezmůže. Proto po velkých teoretických vítězstvích obvykle následuje praktická porážka na prdel. Tenkrát celý ten rozruch vznikl kolem asi desetitisícového nákladu. Od té doby vyšli Zbabělci už ve 120 000 výtiscích, a jak se ukázalo, nic se nestalo. Zbabělci jsou ovšem v těchto souvislostech patrně zaměnitelní. Třeba ve filmu tomu bylo podobně. Po Třech přáních a Zde jsou lvi se sice rychle natočily nějaké filmy, aby se na tohle honem jaksi zapomnělo, ale vzápětí se přivalila vlna, která všechno smetla.

Každé umění je vždycky projevem více či méně kritického postoje ke skutečnosti. Umělci mívají obvykle silné morální vědomí a neradi plní objednávku, tím méně, když se na nich sveřepě vynucuje. A pokud se jejich dílům děje KŘIVDA, nemohou se normálně přít, hádat a soupeřit, nýbrž musí se naopak solidarizovat. To je přece docela normální dialektika. Ti, jimž je represe protivná, a to je vždycky většina, na ni nereagují heslem Budeme poslušní!, nýbrž naopak Budeme NEPOSLUŠNÍ!, protože mají pocit, že jinak by se zahodili. Slušný člověk nikdy nekritizuje toho, kdo se nemůže bránit…

ZNÁTE ASI U NÁS NEJLÍP HEMINGWAYE A FAULKNERA A MÁTE K NIM DOCELA ZVLÁŠTNÍ VZTAH…

To je složitá a hodně osobní záležitost. Kdysi jsem strašně zápasil s problémem, jak psát dialog. Až jsem přečetl Sbohem, armádo! a zjistil jsem, že dialog se dá psát úplně holý jako s frontmanem od J.A.R. a glosátorem Kino-Boxu. Byl to velký formální impuls, sáhla na mě magie textu. Potom jsem Hemingwaye četl dál a přemýšlel o něm a četl o něm, strašně moc, snad proto, že se u něj literatura tak shodla se životem, stala se mu údělem. Měl pocit, že když aspoň trochu nepíše, nemůže si užít život. Pak mě na začátku padesátých let fascinovala ta absolutní, programová upřímnost. The writer´s job is to tell the truth only. To je jednoduché jako zákon, jenže tenhle se dá stěží obejít: Řemeslo spisovatele je říkat pravdu.

Mezi Hemingwayem a Faulknerem pro mne neexistuje zásadní rozdíl. Znovu ta magie, ten text mi svítí osvíceností. A zase jsem zblízka nakoukl do jeho života a nejeden detail mi ho přiblížil ještě víc. Třeba láska k detektivkám. Do šestačtyřicátého roku se prakticky živil tím, že trávil několik měsíců v roce v Hollywoodu a psal scénáře. Nikdo se asi nikdy nedozvíme jaké, ale patrně velmi komerční. Sám říkal, že až nebude umět, až mu to přestane psát, zachrání ho detektivky, řemeslo, dovednost. Imponuje mi tím, že se k tomu dovedl přiznat, že mu nic nesmrdělo. Jeho bratr John Faulkner vypráví, jak si William denně chodil v Oxfordu (americkém) do drugstoru pro tobacco a pro whisky blend. Měli tam i knihy a jednou si tu místní lékař vybral z novinek hromádku detektivek. Vtom vešel slavný spisovatel: „To je vaše?“ „Ne, kdepak.“ A doktor rychle začal prohlížet regály s vážnou literaturou. Faulkner vytáhl z hromady detektivek ty nejnovější, aktuálně nejhledanější: „Tak mi to hnedka připočtěte k dobru.“

Ještě je jeden důvod, proč mám tak rád zrovna Hemingwaye, Faulknera, Greena. Kdo řekl, že dá život za aforismus? U těchto autorů vždycky najdete v klíčovém bodě něco, pár slov, takovou nějakou pravdu, že i kdyby v té knížce už nic zvláštního nebylo, zůstane člověku drahá. Třeba ve Sbohem, armádo! jsou dvě takové věci, pro které na tu knihu jaktěživ nezapomenu: Svět zlomí každého, a ty, které zlomit nejde, zahubí. – To není filozofický objev, spisovatelé nejsou filozofové, oni jen líp formulují, co si štěbetají vrabci na střeše o lidské civilizaci. Nebo ve scéně, kdy vojenští policisté střílejí zběhy: Vyslýchající se vyznačovali onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti. – Jak je tu lapidárně vyjádřena velkohubost všech, kteří mají plná ústa frází jako: Raději zhyneme, než abychom… atd., jenže přitom mají hluboké a pevné atomové kryty a nic jim špatného nehrozí. – Nebo u Faulknera, v Báji, jsou obrovské, patetické tirády, v nichž je s nesmrtelnou přesvědčivostí vyjádřen odpor k válce, ne nějaké to: My jsme pro mír, ale odpor vůči všemu, co válce nahrává, i když se to tváří bůhvíjak svatě. Já vím, že pacifismus je idealistický, jistě, ale uznejte, že je jedině důsledný prostředek klidu, oázy stvořené právě proti bouři.

A Greene. Když se Scoobie v Jádru věci dopustil snad už všeho, co ho předurčuje k zavržení, řekne mu v závěru kněz: Co my víme o Bohu…

Pro taková místa je zbožňuji, taková místa v mých očích vykoupí ledacos.

CO SI MYSLÍTE O ROLI, KTEROU HRAJE A EVENTUÁLNĚ BUDE HRÁT AMERICKÁ KONZUMNÍ KULTURA?

Kdysi byla Amerika provincie, maloměsto světa. Svěží síly ovšem obvykle vstupují do kultury z malých měst, z provincií. Kdysi jsem se zabýval tím, jaký vliv na ně měli Rusové. Moderní americká kultura Rusy a jejich ideály velice milovala. A k tendencím, které z toho vzešly, měl moc blízko mister Hemingway. Pak se ta migrace obrátila a Hemingway byl pánbůh v Rusku.

Dnes je americká společnost docela jiná než evropská, je bohatá, prošla stadiem naprosté komerčnosti, a najednou – to asi souvisí s velikánským růstem vzdělanosti – lidé cítí silnou potřebu zabývat se uměním. Mám pocit, že teprve teď se bude Amerika etablovat jako samostatná kulturní velmoc. Přitom mají tu výhodu, že je tam silná individuální tradice, umělci nepodléhají tak snadno vlivům, směrům. Hemingway se třeba velice těsně stýkal s avantgardou, dovedl z ní čerpat, ale k ničemu se nepřimkl. Evropské myšlení je mnohem teoretičtější. Nový román by asi nemohl vzniknout v Americe, tam by si to nikdo nevymyslel. Zato mají nesmírné nadání pro film. Nemyslím teď jenom na vrcholky amerického filmového umění, ale vezměte třeba Hitchcocka (vím, že je to dokonale poameričtěný Angličan): to je člověk, který svou věc umí naprosto dokonale.

ZÁVĚREM OBLIGÁTNÍ OTÁZKA PO GENERAČNÍ ZKUŠENOSTI…

Cokoli teď řeknu, bude vypadat jako generační sebechvála. Kdysi jsem řekl Hiršalovi, že generace je spřízněnost volbou, ne soubor všech lidí stejného věku, ale těch, kteří stejnou zkušeností dospěli ke stejnému krédu. Necítím se například ani v nejmenším generačním druhem Stanislava nebo Miroslava Kroha. Proto mě také trochu iritují výroky jako: vaše generace udělala, zavinila, všichni neseme svůj díl viny. To jsou nesmyslné a degradující generalizace.

Ale pokud jde o ty, jež pokládám podle definice za skutečně svou generaci, jsou možná teprve na začátku svého díla. Dorothy Sayersová řekla o své knize, že člověk nemůže napsat román, dokud nemá co říci o životě. Fakt je, že každé umělecké dílo, ať se tváří sebeabstraktněji, sebeteoričtěji, má v pozadí silný skutečný zážitek. Jinak nic nevznikne. Podle mého je jediné skutečné umění realismus, který definuji tak, že to není ani směr, ani direktiva, nýbrž kvalita. Když umění dosáhne určité kvality, je to realismus. Myslím, že naše generace udělala zcela zvláštní a doufejme neopakovatelnou zkušenost a nyní ji může vyslovit. Je v situaci, kdy má zkušenosti a dosud není senilní bačkora.

Kdysi se u nás hodně mluvilo a psalo o vlastnostech nového člověka. Bůhví co se tím myslelo, ale mně se zdá, že jsou to pořád ty věčné lidské vlastnosti, láska, poctivost a tak, které existovaly vždycky, ale jimž nepříznivé okolnosti jen výjimečně dovolily se rozvinout. Pokud tahle generace, která prošla všemi těmi neuvěřitelnými kotrmelci a srážkami ideologií a pseudoideologií, dospívá k nějaké pravdě, pak je to ta, že dobrý člověk všechno prožil, a proto ještě žije. Dospívá k tomu, že si váží tolerance, lidské tolerance, což možná pramení právě z vědomí, že jsou v životě společnosti i jednotlivce situace, kdy je třeba řešit věci netolerantně. Jenže to jsou vždycky situace velice nebezpečné, které strašně omezují možnosti dobrého člověka, jakkoliv se může v tu chvíli zdát, že je rozšiřují. Netolerantnost je proto pokaždé třeba omezit jenom na nejkratší, absolutně nevyhnutelné období, pokud je skutečně docela nezbytná. Jakmile se tahle hranice překročí, je zle.

Má generace, která ve své většině přijala socialismus jako řešení společenského problému, si palčivě uvědomuje, nakolik se socialismus proměnil ve slovo. Že se teprve musí stát, aby to slovo bylo učiněno tělem. A že se patrně tím tělem nestane dřív, dokud dobré lidské vlastnosti nedostanou daleko větší prostor k uplatnění než dosud.

Domnívám se, že tohle je moudrost, k níž musí společnost dospět, vyléčit se z dětských nemocí či naivit, chce-li se zase hnout o kus dál. A jelikož naše generace prošla tolika naprosto protichůdnými režimy a zkušenostmi s nimi, jeví se patrně sklerotickým dogmatikům jako liberalistická a tzv. mladým zase spíš rozplizlá. Aspoň se mi to zdá. Mladí lidé byli ovšem vždycky netolerantní, což je zdravá reakce na konvenci. Někdy mě až zaráží jejich krutost, ale těžko jim mohu klást za vinu, to je projev společenské atmosféry a okolností. Rozhodně si myslím, že budeme-li na intoleranci mládí odpovídat intolerancí stáří, pak mladí nezmoudří a staří zhloupnou docela.

Když odcházel, nechal mi rukopis Bassaxofonu a Konce nylonového věku. Snad bych po jejich přečtení měl ještě jiné otázky, které by se možná víc týkaly literatury a profese, ale vlastně ne, vždyť ten obraz předúnorové zlaté mládeže nebo to velké vyznání z lásky ke kumštu v Bassaxofonu, na těch vůbec asi nejkrásnějších stránkách, co Škvorecký napsal…, to všechno je přece život, zkušenost, jež se staly uměním, protože jeden autor snad důsledněji než druhý z jeho generace vepsal hemingwayovsky na svůj štít programovou upřímnost a objevil svoje postupy jak. Kdyby stejně upřímní byli i všichni, kteří totéž prožívali jinak a jinde, oč bychom byli bohatší, oč více bychom věděli. O sobě i o druhých, pro sebe i pro druhé. A když si uvědomím, že v jeho šupleti ještě leží rukopisy, je mi stydno, jak jsme pořád nedospělí. A znovu si říkám: Jestlipak by dnes (1967) vyšel v Čechách Švejk?

(cool úvaha nad úvahami vůbec)

IBN SÍNÁ AVICENNA

☼   asi cirka 980  AFSCHANA u BUCHÁRY    ♂    HAMADAN

Stalo se v dalekém městě Gurgánu, že emírův oblíbenec, jenž měl po něm převzít vládu, náhle těžce stonal. Upadl do hlubokého bezvědomí a ani nejslavnější lékaři si s tajemnou virózou budoucího vládce neporadili. Zdálo se, že mu není rady ani pomoci.

V té době přibyl do Gurgánu Ibn Síná, jehož předcházela pověst lékaře nad jiné moudrého. I požádali bělovousí starci Ibn Sínu o radu a uvedli ho k marodovi. Ten usedl u jeho lože a dlouho mlčky pozoroval smrtelně bledou tvář. Potom zavolal dvořana, aby přivedli někoho, kdo zná všechny ulice Gurgánu. Když ten člověk přispěchal, vyzval ho Ibn Síná, aby hlasitě vyjmenovával ulice města. Sám uchopil mladíkovu pravici a vložil své citlivé prsty tam, kde lze nahmatat tep. Dlouho se nedálo nic extraordinárního, ale když padlo jméno jedné z bezvýznamných ulic, mladíkův tep se náhle zrychlil.

Potom dal Ibn Síná povolat člověka, jenž bydlel právě v oné ulici, aby vyjmenoval majitele všech domů. A opět se při vyslovení jednoho jména puls nápadně zrychlil.

Ibn Síná prý pronesl jediné slovo: „madžún“, což znamená šílený láskou. Kromě diagnózy svěřil emírovi i jméno milenky. Byla to dcera prostého řemeslníka, která si nemohla činit naději, že se stane ženou vladaře.

„Chceš-li ho zachránit,“ řekl Ibn Síná gurgánskému emíru, „ožeň ho co nejdřív s tím děvčetem…“

Tak se i stalo. Emír vystrojil bohatou veselku a k Ibn Sínově slávě přibyl další doklad o jeho umění naslouchat a předvídat.

LEGENDA? SKUTEČNOST?

Těžko říci, ta událost je příliš vzdálená – v čase i v prostoru.

Vždyť Ibn Síná žil v době, kdy u nás bojovaly po rozvrácení Svatoplukovy velkomoravské říše rody Přemyslovců a Slavníkovců o to, který z nich sjednotí české kmeny v boji s německými králi a položí tím základy českého státu. Byla to doba prvního úsvitu našich (neblahých) dějin, zastřená v šeru pověstí.

A pokud jde o prostor, museli bychom hledat Ibn Sínovu vlast tam, kde se zrodila nezapomenutelná sbírka pohádek Tisíce a jedné noci, kde se dodnes skvějí města půvabných jmen jako jsou Buchára, Samarkand, Chíva a Isfahán. Bývala to bohatá centra nesmírné říše, která se rozkládala od nich na východ až k hranicím Číny a Indie, na západ přes severní Afriku do Španěl a jižní Francie.

Když se Ibn Síná narodil – bylo to v srpnu roku 980 (…mám ten dojem, že přesně dvanáctého na den výplaty štědré odměny za práci) ve vesničce Afschana poblíž Bucháry – dali mu jméno Husajn. Ale protože tam bylo zvykem vyjádřit i rodokmen, znělo celé jeho jméno Abú Alí Husajn ibn Abdalláh ibn Hasan ibn Alí ibn Síná al Buchárí. Slůvko ibn značí naše syn a poslední dvě slova názorně napovídají, odkud pochází.

Do povědomí lidstva se však zapsal s polatinštěným jménem Avicenna, a to jako nejvýznamnější učenec své doby, jenž zvládl většinu tehdejších věd – filozofii, přírodovědu, astronomii, fyziku, medicínu – a proslavil se koneckonců i jako básník s pestrým rejstříkem.

Jeho otec, úředník emírátu, se vyznačoval pronikavou myslí a širokým rozhledem. On první vštípil synovi lásku k vědění. Do deseti let se malý Ibn Síná učil na základce číst a psát arabsky, zvládl i základní pravidla gramatiky a stylistiky, a protože měl nenarušenou paměť, naučil se zpaměti celý korán, takže mu byl v deseti letech udělen titul háfíz, který se obvykle propůjčoval bělovousým kmetům.

Potom mu fotřík najal soukromé lektory, kteří ho šlechtili v matematice, v právních vědách a filozofii. V té době se začal zajímat rovněž o medicínu. Důkladně prostudoval Galénovy spisy i původní medicínskou literaturu, a už ve svých sedmnácti pronikl mezi lékařskou elitu Bucháry. Když se mu podařilo vyléčit tamního nešťastného emíra, vzdal se oslnivého daru a za odměnu si vyžádal, aby směl studovat v proslavené palácové knihovně. Vysedával v ní po celé dvě sezony a vypracoval se díky tomu na předního učence encyklopedického typu.

MEČEM I DUCHEM

Mohlo by se zdát, že rozsah tehdejších věd nemohl být široký, jestliže je mohl zvládnout devatenáctiletý mladík, obdařený entuziasmem jako Tim Simenon pro projekt Bomb The Bass, Into The Dragon. Byl by to omyl. Pravda praví, že v počátcích své expanze se Arabáši řídili nesmiřitelnou zásadou koránu: „A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte!!“

Všude, kudy táhla vojska dobyvatelů, planuly požáry, v nichž zanikaly knihy a svitky rukopisů domácí kultury.

Vypráví se, že po dobytí Alexandrie se dotázal velitel vojsk chalify Omara I., jak má naložit se slavnou knihovnou, v níž byly uloženy vzácné poklady starobylých rukopisů. „Jestliže diktují totéž, co korán,“ odpověděl chalíf, „jsou zbytečné, hlásají-li opak, jsou škodlivé. V obou případech spálit!!“

Potlačit vysokou středoasijskou kulturu bylo pro dobyvatele stejně důležité jako rozvrátit stabilní města, zdolat kamenné pevnosti a rozehnat obránce.

Ale po upevnění politické moci se začala vzmáhat i arabská kultura. Arabští učenci si osvojili práce antických autorů, později začali čerpat z kulturních odkazů Číňanů a Indů. V Bagdádu byla založena jakási akademie věd, jejímž hlavním posláním bylo pořídit překlady vynikajících děl ze syrštiny, hebrejštiny, perštiny a bengálštiny. „Je lépe přeložit jednu dobrou knihu, než napsat deset mizerných sraček,“ prosazoval tehdejší vládce a určil, aby se za každý dobrý překlad dostalo autoru odměnou tolik zlata, kolik váží rukopis. Tato štědrost došla tak daleko, že chorézmijský učenec Al-Bíruni obdržel od tamního sultána honorář v stříbrňácích podle velkorysé míry – kolik jich jen unese slon. Předání odměny proběhlo za pompézní slavnosti, jíž se zúčastnili nejen představitelé města, ale i většina obyvatel.

Však také díky rušné badatelské činnosti se nejen Střední Asie, ale i Evropa seznámily s algebrou, desetinnou soustavou a přijaly arabské číslice (původem z Indie), poznaly i chemii (Arabové uměli vyrábět kyselinu dusičnou a sírovou, znali ledek a salmiak), optiku (lom světla a zákony odrazu paprsků), písečné a mechanické hodiny, střelný prach a výrobu papíru.

Ibn Síná vyrůstal tedy v prostředí, kde se jako v poříčí mísily různé kulturní proudy, které se v té době již nepotlačovaly, ale naopak vzájemně obohacovaly a vytvářely kolektivní množiny živné půdy pro jeho tvůrčího ducha.

V Bucháře žil osmnáct let a tři měsíce. Tady vyrostl, zde natankoval široké vzdělání a vymohl si první úspěchy. Bylo to šťastné město, ukryté v rozsáhlé oáze, z níž mířily obchodní stezky.

Ale i nad Buchárou se začalo v posledních letech desátého století smrákat hrozivě a hororově. Byla příliš lákavou kořistí. Právě na zlomu století se o ni servali severní Karachánovci s vojsky sultána Mahmuda z Ghazny, jenž ji nakonec získal sám pro sebe.

LÉTA ÚTĚKŮ

Pět roků trvala válka o Bucháru a její výsledek zasáhl do života mladého Ibn Síny. Ještě v průběhu války stačil napsat encyklopedické dílo prostě nazvané Sbírka, v němž poskytl stručný výklad všech tehdejších věd, a dvě filozofické knihy, ale protože si uvědomil, že dobytím Bucháry ztratí podmínky pro svou práci, rozhodl se hledat útočiště jinde.

Na to časné ráno, kdy s matkou a bratrem kvapem opouštěli Bucháru, nikdy nezapomněl. Jím skončilo šťastné období Ibn Sínova mládí, vzdělávání se a prvních vědeckých prací, jím začaly šlamastyky, bloudění, stěhování z města do města a závislost na různých mocnářích. I tak dokázal vykutat ze sebe pozoruhodná díla.

Nejprve zamířil na severozápad, na území pradávného Chorézmu, kde leželo město zvané Curgandž. Vládl mu moudrý velký vezír, jenž kolem sebe soustředil mnoho významných učenců. Ibn Síná se v něm nezklamal. Vezír ho vlídně přijal, brzy se přesvědčil, že pověst, která ho předcházela, v ničem nelže, a proto ho doporučil chorézmijskému šáhovi Mamúnovi. Ten zařadil Ibn Sínu mezi své rádce a zjednal mu vysoký plat. Brzy zářila jeho hvězda v onom souhvězdí učenců nejjasněji a jeho sláva se šířila po celé říši, až dolétla z tohoto brlohu kdesi v Turkestánu daleko k jihu do iránských zemí, kde sídlil sultán Mahmud, dobyvatel Bucháry. Jeho žárlivost ho přivedla k tomu, že poslal šáhovi Mamúnovi výzvu, v níž stálo:

„Doslechl jsem se, že u dvora chorézmšáhova žijí někteří z učenců, jimž není na světě rovno, jako jsou… (následuje jejich výčet). Dáváme ti na srozuměnou, abys jmenované odeslal k našemu dvoru a aby se jim dostalo cti pobývat v naší společnosti…“

Od doby, kdy Ibn Síná přišel do Gurgandže ne jako na zavolanou, uplynulo už šest zdlouhavých let. Byly to šťastné roky, a nyní mu hrozí, že bude násilím přinucen patřit ke dvoru krutého despoty, jenž ho zbavil domova a chce si z něho udělat palácovou chloubu.

Opět mu nezbývalo, než prchnout – čím dřív, tím líp. S velbloudí karavanou se mu podařilo přejít poušť Karakum, na čas se usadil v Níšápúru, kde se utkal ve veřejném battlu s nejvyšším duchovním a obhájil své teze, že všechny jevy jsou řízeny přírodními zákony, tak jaképak peníze na kontě, tsss. Tam poprvé – tedy sedm set let před Isaacem Newtonem – se posluchačům dostalo vysvětlení, že volný pád těles způsobuje zemská přitažlivost. Odvážné tvrzení, uvědomíme-li si, že v celém islámském světě platilo nedotknutelné dogma, že bez vůle Alláhovy nespadne ani vlas z hlavy pomazané.

Ani tady se dlouho nezdržel. Zášť duchovních a strach, že bude vydán sultánovi, jenž po něm nepřestával slídit, ho přiměly, aby dál prchal, přes Gurgán (kde se událo ono legendární uzdravení vladařova oblíbence) do města Rajj (tam zas vyléčil duševně chorého emíra rajjskou humoristickou hudbou nebo jamem s jadrnou improvizací aspoň pro začátek…) a odtud do Hamadánu, kde napsal své nejproslulejší dílo Kánon lékařství a zahájil práci na rozsáhlé Knize uzdravení. Ani tam se nezbavil intrik a strachu z vydání, a proto se převlečen za derviše tajně vypařil do Isfahánu.

Dostalo se mu vřelého přivítání. U bran města ho čekali isfahánští velmožové, učenci i spousta kvalitního lidu, radostí zářil sám šáh, že získal nejučenějšího muže planety a znamenitého lékaře – málem divotvorce.

Stačilo však málo a mohl skončit smrtí rouhačů, a to když šáh poslal Ibn Sínovi k velkému svátku muslimů skvělý dar s přáním, aby se na něho sneslo požehnání nanejvýš laskavého Alláha.

„Kdyby byl Alláh skutečně nanejvýš laskavý,“ řekl prý mudrc dvořanovi, „postaral by se o všechny chudé ve městě. Možná že se jimi Alláh nezaobírá, protože je jich příliš mnoho na jednoho Alláha. Doufám, že zmenším utrpení aspoň stovce těch lidí, když jim rozdám peníze, které mohu získat za tento drahý dar. Já ho beztak nepotřebuji. Vyřiď to v tomhle znění šáhovi!“

Uražený šáh ve vzteku poručil, aby rouhače zatkli a postavili před soud, kde by byl odsouzen ke smrti popravením. Ibn Síná, včas varován, uprchl do Rajje, kam za ním brzy vyslal šáh posly Se střízlivou smířlivou omluvenkou.

KNIHY MOUDROSTI

Knihovny v ruském Taškentu, Petrohradu, Dušanbe a knihovny v Íránu, Turecku, Egyptě, Libanonu, Itálii, Španělsku, Anglii, Francii a Německu opatrují na dva tisíce opisů Avicennových či jemu připisovaných majstrštyků.

Je to obrovské dílo, které zahrnuje především oblast zdravé filozofie. Jí věnoval první knihu svého mládí Sbírka, s ní se rozloučil Knihou poučení v posledním roce svého života. Ve všech filozofických knihách prosazuje myšlenku, že jen praxe je s to ověřit teorii, že bez příčiny není jevu, že pravda není nic jiného než odhalení podstaty faktu. Proto zdůrazňuje roli rozumu a racionálních postupů – a to v době tuhého islámského dogmatismu.

Významné jsou jeho objevy v oblasti přírodních věd, fyziky, biologie a geologie. Zajímal se o problémy pohybu, volného pádu, setrvačnosti, ale také o příčiny vzniku hor, složení meteorů, zaujalo ho i tajemství vzniku života. Jeho třídění minerálů se používalo až do 18. století.

Zastávaje názor, že svět nevznikl z vůle boží, přispěl Avicenna k otřesu mozku víry v předurčenost, nosného sloupu středověkého zaostalého feudalismu.

Největší proslulost však získal svými medicínskými knihami. Kromě epochálního Kánonu lékařství humorem je známo na dvacet jiných děl. Kánon probírá všechny známé lékařské obory, obzory, senzory atd. Zároveň důkladně shrnuje otázky anatomie, fyziologie, hygieny, fyzioterapie, léčebného tělocviku ráno u otevřeného okna, společenské výchovy a kosmetiky, pojednává o nemocech a jejich příčinách jako zdárný znalec MUDr. Jan Hnízdil, věnuje se chirurgii, ortopedii, kožním a zhoubným nádorům, ba i toxikologii a v posledním oddílu seznamuje čtenáře se složitými léky připravovanými farmaceuticky v podobě šťáv, odvarů, pilulek.

Kánon se rozšířil do západní Evropy již v dobách 11. století, byl přeložen do latiny a nejprve v perlivých pečlivých opisech, později tiskem vycházel tak často, že soupeřil se samotnou biblí o popularitu.

Dlouho se vedly spory, kterému národu Avicenna vlastně patří.

Je to bezpředmětná hádanka. Avicennovu osobnost a dílo nelze přiřazovat k určitému národu; jeho myšlení zformovaly různé kultury na přeskáčku, svým dílem se zapsal do kulturních dějin jedné rozvíjející se Planetky. Byl to Bingo karbanátek, řízek, nebo skvělej kamarád pro mnohé učence do nepohody.

SNEŽIENKA

Buď pozdravená, drzosť neviniatka.

Z podzemných hlbin na lúčku

preliezť už prvým pórom zeme.

Medzi dvere len odchýlené

vložiť nie nohu –

šiju slabučkú.

A smiat sa: „skús,

už nezavrieš tie dvere!“

Vždy ženská sila krehkosti,

kde sa to v tebe berie?

Odvaha byť…

AKO SA PIJE ZO STUDNIČKY

K studničke musíš kľaknúť.

Inak by si

nevedela z nej živú vodu piť.

A namáčaš si do jej modrej misy

ústa i čelo.

Musíš odstúpiť

dva kroky od nej,

aby tvoja hlava

doľahla presne do jej jamôčky.

Potom ju piješ.

Ona sa ti dáva.

Ak už nie navždy,

aspoň na rôčky.

Tak piješ:

kľaknúc pred ten dúšok sladký.

A smäd i vďačnosť

sú tu z jednej matky.

M. Rúfus pobýval častokrát na jihu Itálie… okouněl tam na škole.

KARYA:

„CESTA DO SNŮ“  1994

Je to poprvé

            co neumíraj

            moji bohové

            střežící ráj

vím jak končívá

            cesta do snů

            svět za očima

            není už tvůj

            ANI MŮJ – ZPÍVÁM TEĎ DO NOCÍ

            PŘI MNĚ STŮJ – SPÁNKU HASNOUCÍ

            JEDINÁ VÍRA V PŘÍŠTÍ ČAS

            ZŮSTÁVÁ SNADNO PLANE V NÁS

Je to poprvé

            co cítím blíž

            ticho ponuré

            skleněnou mříž

            vím co ukrývá

            dědictví snů

            krutost mazlivá

            harlekýnů

            ZŮSTÁVÁ DÁL VÍRA JEN V PŘÍŠTÍ ČAS

            VĚNO TVÉ ZÁRMUTKŮ A ZKÁZ

            JEDINÁ ŽÁRUVZDORNÁ HRÁZ

            ZŮSTÁVÁ V DÁLI STÁLE V NÁS

A to poslední

            co mohou mi dát

            moji bohové krvavých ztrát

            je to co se zdá

            když se dívá

            člověk do mraků

            a den ubývá

ZŮSTÁVÁ VÍRA JEN V PŘÍŠTÍ ČAS

            VĚNO TVÉ ZÁRMUTKŮ A ZKÁZ

            JEDINÁ ŽÁRUVZDORNÁ HRÁZ

            ZŮSTÁVÁ V DÁLI STÁLE V NÁS

(Kamil Mařík pochopil a napsal vlídné Vesmírné recepty)

JAK SE DĚLÁ SAD (ano snadno snad)

***********************************************

Semeno stromu,

které držíš v dlani,

je jenom mikrotečkou

osudu,

který se přiznal,

že ho láska brání

bez otřepaných slov

a bez studu.

Semínko, šťastné

přítomností,

vidí už slunce

a vidí i svůj stín,

ale být stromem,

vábnou skutečností,

znamená víc –

znamená z rozvalin

růst a nemít čas

na hlad a strach.

A teď se snaž –

kopej, létej a zpívej,

zaklínej slova,

chléb a práh,

doprostřed plamenů se dívej...

Máš přece semínko!

Máš plno plánů

Jsi šťastný

svojí přítomností,

opilý, smělý,

plný elánu.

Za malou chvíli

přijdou hosti.

Nalévej víno –

bude sláva!

Máš jenom semínko. Zatím.

A co s ním dělat?

Proč vlastně slavit?

Jaká sebechvála

Tě k tomu

vlastně vedla?

******

Plamenná slova

nedokáží

zapálit les.

Ještě snad srdce,

i to na chvíli.

V baráži

osudu jsou k tomu třeba ruce.

Víš, ruce, které

drtí kámen,

pohladí syna,

s železem se bratří,

ty dělné ruce,

které do kamen

přiloží vždycky,

co se patří.

Nikdy ne semínko.

Když už, tak kousek lesa.

Udřené, plastické

jak mapa velehor

podepřou toho,

kdo už klesá,

a udeří,

když cítí vzdor.

******

Být stromem

lehké je.

Žít, klíčit,

růst a růst,

polykat slunce,

vzpírat závěje,

být tichý o hodech

a vychutnávat půst,

neboť i v něm se roste

a – strom to ví –

snad víc,

než v krásném jaru,

které prostě

vytáhne všechny

z nohavic.

Být semínkem

je naděje.

Milostiplná,

doufajíc,

že určitě nás

zahřeje

budoucnost, bdící

v chvíli svíc.

******

Sad nejsou jenom

stromy, semena.

Sad, to je také

pálit staré listí

a – i když těžce –

opřít ramena

do větví, které

s nenávistí,

škodolibě

a s pýchou Mefista

našeptávají

divná slova,

uzená dýmem jedu.

Čistá

je voda, jasná řeč

člověkova.

Tak tomu budiž

i v dny budoucí.

******

To je sad.

To ať je sad

po věky věkův.

Stromy, kvetoucí

uprostřed města

– bílý vinohrad –

jsou naší chloubou.

Bývá těžké

porazit starý strom,

vzít na něj pilu, nůž.

Starý má sice ovoce.

Ještě,

ale ten mladý už.

I to je sad.

Tichý sadařův pláč,

neboť ví, že se to

musí stát.

Ve jménu života.

Sadař ví, co je zač,

a jestli jeden strom,

anebo celý sad.

Není to kruté,

je to tak.

Ve jménu celku

otevřít mladý přívod

a na stromě zas

bude zpívat pták,

tak jako včera

bude slavit život.

******

Zaklínej slova,

do plamenů se dívej,

buď šťastný

novou přítomností.

Aby byl život,

musí být i pád. Zpívej!

Za chvíli přijdou

hosti

posedět pod koruny

stromů.

Podej jim plody

sytosti i hladu,

aby se mohli

šťastně vracet domů

po dobré práci

z Tvého sadu.

YEAH. 2013.

BEASTIE BOYS: „TWENTY QUESTIONS“ (20 OTÁZEK CO A JAK A PROČ)

Je šálek z půlky prázdný nebo z půlky plný?

vychází ráno slunce nebo se jen Země jaksi zatočí?

je všechno možné přesně pochopit tak, jak se naše oči koukají na svět?

KOLIK nesčetných forem života je skryto v malinké rotující kouli, co se tady takhle točí?

Jsme uvnitř rozdílné bytosti?

Nebo bychom mohli být součásti stejného celku?

voda živí rostliny a od paprsků slunce více vyrůstají

tak může být někdo i psaným i daným Ostrovem jen sám pro svůj užitek?

Dělá mě život šťastným nebo mi jen ubližuje?

Mám, co potřebuji, nebo jen chci získat to, co mají lidi kolem?

poznám pravdu nebo vidím jen samou nejasnost?

Tak je šálek z půlky prázdný nebo z půlky plný?

Známka za korunu čtyřicet přidala plných devět let života na síle Chaplinovi

Historka je to hvězdná, obsazení také. Historka je to kuriózní, dojemná, dosud neznámá a v obecném vyznění potěšitelná, takže stojí za to se s ní podělit s vámi i s vědomím, že herečka ji přednesla mnohokrát lépe.

To bylo tak. Při slavnostním zakončení pražské části putovní filmové přehlídky Febiofest, která ode dneška 25.3.2013 vstupuje do krajů, převzala čestné uznání za přínos světové kinematografii Kristián slavná dcera ještě slavnějšího otce, herečka Geraldina Chaplinová. Děkovala, jak bývá dobrým zvykem, jenže nikoliv za sebe a festivalu, nýbrž celé naší zemi – a překvapivě za tatínka.

Král komiků Charlie Chaplin se v roce 1968 vůbec nesmál, neměl vůbec čemu, ba zcela naopak. Jeho poslední film Hraběnka z Hongkongu krátce předtím propadl, kritici ho odmítali vůbec chápat a přijímat jako něco kvalitního, Chaplin se topil v depkách, už se mu pod sluncem nechtělo žít, jeho rodina se bála nejhoršího. Ale pak Československo na úřadech vydalo poštovní známku v hodnotě jedné koruny a čtyřiceti haléřů, na níž Chaplin tančí na laně nad symbolickou zeměkoulí – očima přitom asi poulí – a když se to komik dozvěděl, zázračně ožil, očima zamrkal a zajásal. Přestal si prý připadat na odpis, dostal zase sílu a chuť, ještě stihl nejdelší aplaus v historii předávání Oscarů a své povýšení do šlechtického stavu, lord Charlie, jasný lord filmového průmyslu, než o devět let později a den po Štědrém dni Vánočním (na stejný úmrtní den jako náš Karel, Karel Čapek, nebo divoch James Brown, funky autor od „Sex Machine“) zemřel. „A právě za těch devět let života pro mého otce vám děkuji všem,“ uklonila se Geraldine Chaplinová.

Příběh s minimální nominální hodnotou koruna čtyřicet dokládá, jak málo někdy stačí, aby pidižvík pomohl velké veličině, a jak paradoxně dokážeme dávat nejlepší věci, když je nám nejhůř. Mimochodem to platí i pro letošní Febiofest: v pořadí jubilejní dvacátý, málem už pohřbený, stíhaný zákulisními vlastnickými spory i hubnoucím rozpočtem, ve výsledku však jeden z nejvydařenějších ročníků vůbec, od volby filmů přes nemalý divácký zájem až po sestavu celebrit, jakou by ani karlovarský snobový a nablýskaný festival nepohrdl.

Pochopitelně Chaplinová si svůj příběh předem uchystala, vyzdobila, nastudovala a z pódia prodala jako suprová herečka. Nicméně nepřímo nám tak vzkazuje jednu národní specialitku. Když o nic nejde, reptáme, fňukáme, vzdáváme se, zapomínáme na sestry, na bratry. Ale na hraně, v úzkých, zkrátka za pomyslnou korunu čtyřicet umíme zázraky. U Chaplina to zařídila hrátka osudu, u Febiofestu vzdor proudící z vědomí, že věci, které za to stojí, se nepohřbívají. A takových malých zázraků v malé zemi, za pakatel, se děje kolem stále dost a dost.

Tak a dost rozněžňování se. Potlesk dozněl, dcera krále komiků odjela, červený koberec se vrátil zpět do skladu – a ukázalo se, že zatímco jedni se snažili přinést trochu senzace a světla, jiní si je prostě ukradli pro svoje zisky. Nejprve bylo fuč jen pár loučí, které lemovaly festivalovou promenádu; další pochodně se poztrácely i s objímkou, a poslední dokonce s celým stojanem. Chaplin se to už na rozdíl od vás (naštěstí) nedozví.

Mirka Spáčilová, MF Dnes, 25.3.2013, zrovna měsíc po výročí 25. let pro Markétu Irglovou na Islandu

GERALDINE CHAPLINOVÁ

Hrála ve filmech Carlose Saury, Roberta Altmana, Martina Scorseseho, Franca Zeffirelliho či Pedra Almodóvara.

Žije na střídačku ve Švýcarsku (Vavey poblíž Montreaux u Ženevského jezera), v Madridu a v Miami.

Má sedmero sourozenců, ale vídá je pouze po částech, „dohromady bychom se zabili“.

Její dcera Oona (*1986), v českém překladu jedno óčko, ona, je také úspěšná herečka.

GERALDINE CHAPLINOVÁ: NOSÍM PRÝ ŠTĚSTÍ

„Dřív jsem chtěla pracovat s dobrými režiséry, teď už chci jenom pracovat,“ říká s dávkou sebeironie žena přátelská, hvězda, která každou odpověď na každou otázku paní Veroniky Bednářové vymění za vtipnou historku. Za poslední dva roky natočila sedm filmů, pracuje bez pauz: Z Prahy hned odcestuje do Madridu, na festival do Panamy a na další natáčení do Argentiny.

Jste ráda, že máte tolik práce, i když se jedná o menší role?

To mi nevadí. Už mám v plánu další dvě. Teď jsem se vrátila z Budapešti z filmování interaktivního hororu. Sice vůbec netuším, co ten termín sděluje, ale hraju tam opravdu aktivní mrchu. Natáčím teď hodně hororů, je to nová kariéra dcery známého komika!

Co vám dnes práce před kamerou poskytuje?

Netočím pro peníze ani pro slávu, ale pro zvláštní pocit rauše; cítím napětí na place, trému „butterflies“ v břiše, obrovskou trému a chvění. Když točím, snažím se vyhovět režisérovi, dostávám se do zvláštního, nepopsatelného stavu, do transu, je to jako droga.

A pak zase honem musíte vystřízlivět…

Jo jo, pak jdu na detox a pak znovu do toho. Natočila jsem sto třicet filmů; některé z nich byly opravdu otřesné, neskutečně špatné, ale to jsem při jejich vzniku netušila – vždycky jsem měla pocit, že právě natáčím kvalitní film. Ta moje drogová závislost je totiž stabilní, dostavuje se s první klapkou a odeznívá až po dotočné.

Do našich kin přišel letos v únoru film Nic nás nerozdělí, příběh jedné rodiny, která před devíti lety přežila ničivý úder tsunami v Thajsku. Co vás na téhle nabídce zaujalo, že jste odjela na druhý konec světa?

To máte tak: Natočila jsem s tímhle španělským režisérem jeho prvotinu, Sirotčinec. Ten kluk, Juan Antonio Bayona, přišel tehdy ke mně domů, vypadal na dvanáct let, podal mi scénář a říká: „Rád bych s vámi pracoval, ale nemám na vás rozpočet.“ Ovšem dýchal z něj talent a láska k filmu, tak jsem s ním točila Sirotčinec. Měl velký úspěch a Juan si od té doby myslí, že mu přináším štěstí. Když točil film o Thajsku, byla jsem v Miami a nechtělo se mi – kvůli dvěma natáčecím dnům – strávit dvacet dva hodin v letadle. Tak jsem ho požádala, ať mi pošle scenario. Jediná role, která se mi zdála vhodná pro mě, byla osoba, co neustále zvrací. „Tak jo, ráda pojedu do Thajska a budu tam s vámi zvracet,“ zavolala jsem Juanovi. „Ale kdepak, tahle role už je obsazená, pro vás jsem myslel toho skotského dědu,“ opáčil režisér, „změním ho na babičku!“ A pak mi volá znovu: „A co takhle japonská turistka?“ Tu jsem ve scénáři ani nemohla najít. „Prostě přileťte, něco už vám napíšu,“ řekl nakonec Juan. A opravdu, nakonec mi napsal krásnou roli ženy, která katastrofu přežila. Copak můžete říct ne režisérovi, kterému údajně přinášíte štěstí?

Mluvíte jako ze „staré školy“. Stále věříte, že režisér je na filmu nejdůležitější?

Rozhodně. Věřím režisérům. Jsou tvůrci, u kterých ani nemusím číst scénář, a hned bych s nima šla s chutí pracovat.

Kteří třeba?

Vždycky jsem říkala, snad stokrát, už se stydím dopředu, že to budu opakovat: Miluju Atoma Egoyana. Párkrát jsme se potkali, ale on se mě vyhýbá jako choleře, zřejmě se stydí starší paní. Takže s ním pracovat nebudu, to je jasné. Dále si myslím, že se toho hodně zajímavého děje v Jižní Americe, mám tam pár režisérů, které považuji za geniální – o nich jsem někde mluvila – a telefon zazvonil! V září s nimi budu natáčet.

Velký úspěch měla komedie Co kdybychom žili spolu z roku 2011. Je o starých lidech, kteří se snaží zahnat přízrak domova důchodců společným bydlením. Jaké bylo natáčení s partičkou originálních seniorů v čele s Jane Fondovou nebo Pierrem Richardem?

Tomu trapnému a ubohému (opak k označení znamenající bohému, přímo jednu bohému z Bohémie) Stéphanu Robelinovi trvalo pět let, než dal svoji filmovou prvotinu dohromady. Ale vyplatilo se. Stala se z nás famílie. Byli jsme totiž už příliš staří na to, abychom mezi sebou soupeřili. Povídali jsme si o všem: o dětech, o mužích, o začátcích našich kariér, o jiných režisérech i o divadle. Od té doby jsme v kontaktu. Třeba s Jane Fondovou jsme teď velké kámošky, byly jsme vegetit, chytat bronz na jihu Francie a navštívili jsme zde Pierra Richarda, oslavovaly narozeniny s Jane v Americe a tak dále.

Znáte recept, jak uniknout stáří? Nemyslím vzhledem, ale pocity…

Posledních patnáct let se cítím pořád na třiadevadesát, fyzicky i psychicky. Takže kdykoliv mám narozeniny – letos mi bude šedesát devět – sexy symbol v čísle alespoň –, jsem mile překvapená. Nenávidím nemohoucí stáří, jste na cestě bez mapy a jedinou alternativou přijatelné odyssey je smrt. Ovšem je lepší prodírat se touhle hrůzou než to definitivně zabalit. Jediné, o co bych se měla snažit – tedy pořád si to opakuju –, je být užitečná. Protože půvab a elegance jsou neznámo kde, pryč, zbývá už jen užitečnost. Není to zas tak málo, vážně.

V době, kdy vás režisér David Lean obsadil do slavného Doktora Živaga, vám bylo dvacet. Zvládla jste tak mladou slávu?

Nejsem Justin Bieber, který se najednou stal z ničeho nic slavným, já byla ve světle reflektorů od narození, odkojili mě skvělou profesí. Nezapomeňte, že jsem nejstarší z osmi dětí svých rodičů, což se ale tehdy nevědělo, nepočítalo se, že nás bude tolik. „Charlie Chaplin má dceru,“ hlásaly proto palcové titulky po celém světě, když jsem se narodila. Ale na rozdíl od jiných potomků slavných mě ani na vteřinu nenapadlo, že by mé příjmení bylo překážkou, naopak, pomohlo mi výrazně přeskočit začínající stupínky v kariéře hvězdy, možná i roli v Doktoru Živagovi mi dali proto, že si říkali: Slušně vypadá, chová se, mluví, navíc její otec hrát umí, tak snad nebude dřevo. Je to velká přednost i dnes: Lidi mého otce pořád milují, uctívají.

Jak to dávají najevo?

Třeba mě vezmou na ulici za ruku, políbí ji a řeknou slušnou věc: Je pro mě čest, že mohu políbit ruku části Charlieho Chaplina. Na mě kašlou, rozumějte, Charlieho andílci. A přitom v tom už není touha přiblížit se někomu slavnému, vždyť táta dlouho nežije – místo něj jsem tu já – je to jen jejich nehynoucí láska. Je pro ně pořád ten malý tramp, co měl za ušima, který zdolává složité trampoty – stejně jako teď miliony lidí na Západě.

Máte stejný smysl pro humor jako otec?

Ráda bych měla smysl pro humor jako maminka Oona. Byla asi vtipnější – a rozhodně milejší. Po tátovi bych ráda podědila netoleranci: Štvala ho chudoba a nespravedlnost až do té míry, že byl ochoten kvůli tomu i položit život – on z takových poměrů totiž vzešel.

Doba začátku padesátých let, kdy ho v éře mcCarthismu média líčila jako komunistu, pro něj musela být dost hrozná…

Určitě, ale k jeho cti je nutno dodat, že se nikdy nepřekabátil. Opakoval stále nevěřícným popletům: Nejsem komunista, ale nezačnu je kvůli vám nenávidět, mám mezi nimi dobré přátele. Nepamatuju si to, protože rodiče byli dost vzdělaní na to, aby o tom přede mnou nemluvili. Vzpomínám si ale, když otce v roce 1952 vyhostili ze Spojených států, jak jsme se plavili týdny lodí do Londýna na premiéru filmu Světla ramp, kde jsem taky hrála. A naši nám potom pořád vysvětlovali, že to jsou jen jedny prázdniny ve Švýcarsku na venkově. Ty se ale prodlužovaly a prodlužovaly, najednou jsme tu chodily do školy, a teprve když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, tak nám rodiče oznámili, že do Ameriky nesmíme proto, že odtud tatínka vyhostili. V té době jsem na to ale byla pyšná.

Kde je váš domov? Ve Švýcarsku, nebo ve Spojených státech?

Většinou se cítím dobře tam, kde svítí slunce – tedy v Miami. A největší část života jsem prožila ve Španělsku, tak těžko říct, co je můj domov.

Španělsko vám přineslo i režiséra Carlose Sauru, životního partnera a otce vašeho happy synka… V roce 1973 jste s ním natočila jeden z nejlepších filmů vůbec, Anna a vlci. Byla to láska na první pohled?

Myslím, že nejdřív jsem se zalíbila já jemu. A řekla jsem si, že by možná bylo fajn vzít si tohohle rejžu domů, abych s ním mohla v klidu probírat jednotlivé scény a vůbec mu volně krafat do filmu – co například zítra natočit pár detailů, miláčku? Pak se z toho ale stal krásný vztah, měli jsme baby. A i když jsme se nikdy nevzali, protože on už byl ženatý, máte pravdu, natočili jsme společně několik zásadních filmů.

Proč jste se s Carlosem Saurou rozešli?

Zamiloval se do naší uklízečky s namočeným hadrem – když tedy chcete znát čistou pravdu. Bylo to jako tyjátr, typická scéna z jeho filmů – hlavní hrdina se zamiluje do sexy služebné… Ale to neva, už je to čtyřicet pět let, pak jsem potkala svého současného miláčka, vše zapomenuto.

Nebylo pro vás těžké se znovu zamilovat?

Naopak, byla jsem sériová zamilovávající se slečna! Okamžitě poté, co jsem se s někým rozešla, už jsem byla šíleně zamilovaná do jiného krasavce. Víte, nás všech osm dětí je přísně monogamních, viděly jsme tenhle příklad, případ doma, naši měli nádherně harmonické manželství. Myslím, že jsme si správně zafixovaly, že partnery si má člověk užívat jednoho po druhém, ne najednou. Naši se milovali celý život – a maminka umírala se zlomeným srdcem, steskem po skvělém otci.

Ale její vlastní otec, geniální americký dramatik, nositel Nobelovky Eugene O´Neill, k ní měl vztah spíš komplikovaný, nebo ne?

Ne komplikovaný, prostě příšerný! Oni se vlastně celý život neviděli. A on se pak nikdy nedokázal vyrovnat s tím, že si matka brala muže o třicet let staršího. Tátovi bylo tehdy dvaapadesát a dědeček O´Neill prý tehdy křičel: „Bere si herce, o tolik staršího, a protože je to herec, určitě o svém věku mlží, patrně je ještě mnohem starší!“ Nikdy jsem dědečka neviděla, odmítal se pak s mámou stýkat. Ale jeho hry jsou geniální, mísí se v nich tragédie s melodramatem a komedií; Cesta dlouhého dne do noci je podle mě mistrovské dílo. 

V životopisném filmu Chaplin režiséra Richarda Attenborougha jste hrála svou babičku z tatínkovy strany, Hannah, komplikovanou ženu, která měla vážnou duševní poruchu. Co jste se o ní dozvěděla vy?

Nikdy jsem babičku nepotkala, což mi moc pomohlo. Ale táta o ní často žertoval. Měla zřejmě syfilis, proto byl postižený i její mozeček. Často nám líčil, jak byla bláznivá. Vyprávěl třeba, jak se jí jakýsi fanda v New Yorku ptal: „Ó, bože, vy jste matka Charlieho Chaplina?“ – „Ano,“ odpověděla mu, „a vy jste INRI, Kristus.“ Táta se nikdy nelitoval, jak hrozné soužití s ní měl v dětství, a nelitoval ani ji, vše podával výhradně humorem. To byl tátův styl. Její postava byla psaná přímo mně na tělo – David Robinson, světový expert na osobnost mého otce, který napsal jeho biografii a maminka mu přenechala celý archiv, pracoval na filmu jako rešeršér.

Tatínek, jak jsem se dočetla, nežil extravagantním způsobem života. Je to tak?

Ano, jediné, co tátu zajímalo, byla práce. Když přestal pracovat, odumíral. Máma se ho snažila ještě motivovat, aby nepolevoval. Doufal, že tehdy, v roce 1977, ještě prosadí scénář, nikdo ho ale nechtěl pojistit, protože už zestárnul dle mínění finančních expertů. A když dopsal filmovou hudbu a nemohl dál pracovat, vzdal to.

Myslíte na rodiče často?

Hodně myslím na maminku. Na tátu taky, ale zas mi tak nechybí, protože je přítomen všude kolem nás. Stačí sejít u nás ve švýcarských horách z vršku do vesnice, a v prvním obchodě plakát v okně… Tady je socha… Támhle ve výprodeji mají jeho filmovou kolekci… S mámou jsme měli moc hezký vztah, kdybyste ji poznala, pochopila byste – byla veselá, chytrá a nesmírně zábavná.

Je pravda, že kvůli vašemu tatínkovi opustila spisovatele J. D. Salingera?

Ale kdepak, to jsou životopisecké fámy, chodili spolu na střední a on s ní zřejmě chtěl randit, ale nikdy k nejlepšímu nedošlo. Salinger byl do ní blázen, ale to byl každý, kdo se kolem ní jen ochomýtl. Před tátou spíš chodila s režisérem Orsonem Wellesem, co natočil Občana Kanea. Když jsem se to jako holka dozvěděla, říkala jsem jí: „No mami, s takovým tukovým pánem tlusťochem?“ A ona na to: „No jo, ale ten jeho hlas…“ I David Bowie se do ní bláznivě zamiloval. Ne nadarmo uvedla maminka ve své poslední vůli, že všechno, co kdy napsala, by se mělo zničit.

A zničila jste to?

To vám neřeknu – a je to jediná otázka, na kterou odmítám odpovídat.

Na co se v Praze nejvíc těšíte?

To kdybych jen věděla! Protože si představte: Nikdy jsem tu nebyla. A už mám plné zuby lidí, kteří mi neustále udiveně říkají: „Cože? Ty jsi nikdy nebyla v Praze, nejkrásnější metropoli na světě?“ No a co, odpovídám, znám lidi, co žijí v Paříži, a nikdy nebyli nahoře na Eiffelovce. Moje sestra Annie tu kdysi měla vášnivý poměr s českým režisérem, jezdívala sem každý víkend, tak se se mnou podělila o tajná pražská místa a pamětihodnosti.

Prozradíte nám o koho šlo?

To je druhá otázka, na kterou vám neodpovím. Sestra by mě za tohle zmlátila.

YA KID K. feat. HI TEC 3: SPIN THAT WHEEL REMIX (Roztáčej to kolo)

(Odvaž se s tímhle)

pojď, pojď do kola, pojď

(zvedej se a udělej pařbu)

(jsem tu, abych ti zahrála hudbu)

pojď

(vrať tenhle beat zase kousek zpátky)

pojď

Skvělá, úžasná, každé označení je správné, když tvůj DJ hraje desku K.

uslyšíš to, co K. musí vyslovit

protože víš, že je to krásně přímé, nemohu se toho už dočkat

musím se do toho vložit než bude pozdě, a i kdyby bylo

můj kámo, tak jim sděl, ať to pustí znova

koukej, jednou ti to začíná dunět v ušním bubínku

postupuje to vzhůru až do tvé palice

cuká ti to v žaludku a zpátky, jestli máš hlad, tak tohle tě zasytí

je to beznadějné pro jednotlivce, tahle odezva je typická

nějak už přijdeš na způsob, jak se máš chytnout rytmu

louskej prsty, a šlápni do toho

Skutečně správný, cítíš to

já mluvím o opravdovosti

já ti umím přidat příjemné pocity

jo DJ, toč tu káču

roztoč káču, roztoč celej kruh

já ti umím přidat příjemné pocity

jo DJ, zvedej se a udělej pařbu

(jsem tu, abych ti zahrála hudbu)

pojď

(vrať tenhle beat zase zpátky)

pojď

Hi Tek 3 se vyzná

rozdovádějí house v každé místnůstce, tak to zesil, pojď

všechno rapuju tak dlouze, v jednom kuse, když to přestane, vrátíš se k tomu zase zpátky

na tomhle výletě já jsem stevardka, dám ti vše, oč mě žádáš

začínám u tvých vlasů až ke špičkám nehtů, vím, jak se dobře chovat k hostovi

vezmi si to ode mě, musíš, pojď k holce a já to umím rozparádit

tak jak je to nejlepší, Ya Kid K je jednička

Zesil to, roztoč to

obrať to, roztoč to

zesil to, roztoč to

obrať to, roztoč to

Skutečně správný, cítíš to

já mluvím o opravdovosti

já ti umím přidat příjemné pocity

jo DJ, roztoč tu káču

roztoč tu káču, roztoč ten celej kruh

já ti umím přidávat příjemné pocity

jo DJ, zvedej se a udělej pařbu

(jsem tu, abych ti zahrála hudbu)

pojď

(vrať tenhle beat zase nazpátek)

pojď

Zesil to, roztoč to

obrať to, roztoč to

zesil to, roztoč to

obrať to, roztoč to

Skutečně správný, cítíš to

já mluvím o opravdovosti

já ti umím přidávat příjemné pocity

jo DJ, roztoč tu káču

Špica, super, všechno je okay, když deska začíná vesele hrát

správně to duní a cítíš všechno, jo DJ, tak honem roztoč tu káču

roztoč tu káču

já ti umím přidávat příjemné pocity

jo DJ, roztoč tu káču

(jsem tu, abych ti zahrála hudbu)

pojď

(vrať tenhle beat zase zpátky)…

MY, LIDÉ, JSME SOUČÁSTÍ VESMÍRU
MY, JEDEN KAŽDÝ, MUSÍME CHRÁNIT VESMÍR
KAŽDOU HVĚZDU, PLANETU, SKÁLU, NEBO ROSTLINU
A ŽIVOU BYTOST ZEJMÉNA!

PROTOŽE NAŠE SRDCE TO POTŘEBUJE
PROTOŽE CELÝ VESMÍR TO POTŘEBUJE

das Altvaterland = Jesenicko

Největší perla ukrytá kousek pod Pradědem je odedávna Karlova Studánka. Doporučuji poznat jejich hospůdku na jídlo Pod věží, kde Vám nevošidí ani ta míchaná vajíčka s cibulí, kde podávají pařížskou kávu v ideální kombinaci s likérem Praděd (buď zlatý nebo hořký tmavý), kde občerstvení splňuje funkci dokonale, kde každé sousto chutná luxusně a přitom zaplatíte menší obnos než v restauraci hotelu Džbán odnaproti, kde jsou nalepeny na stěně pivní tácky z mnoha zemí Evropy a přehlídku korunuje sbírka vtipů na táckách značky Zwettler. Blízko máte i galerii spojenou s kavárnou pro náročné (kavárna u Seifertů), vyzkoušejte Karlovu Studánku ve dnech vašeho relaxu dle libosti.

Jen kousek od Karlovy Studánky, coby děd Praděd dohlédl a pták jen z radosti z plachtění neponičeným vzduchem dolétl, skrývá se v závějích kopců rozsáhlé dřevěné království s Betlémem i draky chrlícími oheň, opodál vítá návštěvníky hrdý hrad a kousek dál se říčka Huntava nebojácně probíjí Nízkým Jeseníkem a své tisíciletí trvající vítězství slaví pěnivou radostí kaskád. Vydejte se s námi na výlet, ať už jste odkudkoli. Zatím jen stránkami časáku Karlova Studánka a okolí, později možná i na vlastní kůži. Věřte, stojí to za to!

DŘEVĚNÉ KRÁLOVSTVÍ

Poutníče, prodli zde v kratičkém mlčení, stojíš teď uprostřed říše pověstí, kde Pradědův dobrotivý duch střehl bohům podoben po všechny časy. Následuj nyní fantastický cíl pouti všech ušlechtilých lidí, kteří šli před námi připravovat cestu, kteří nám otevřeli nebeskou idylku hor na jasných hůry výšinách… (text z obrazu Pradědova říše v Pradědově galerii u Halouzků).

Bloudit v okolí Rýmařova vůbec nemusí být ztráta hodnotného času. Při projížďce kopcovitou krajinou, z níž na vás jen občas juknou okna domků nepatrných vesniček, můžete při troše štěstí (nebo díky mapě či GPS) narazit na obec, která byla pravděpodobně založena za doby panování Václava II., a v níž dnes žijí pouhé tři stovky obyvatel. Možná byste ji jen tak projeli a ignorovali, nebýt upoutávek na Pradědovu galerii u Halouzků.

GALERIE, KAM JEN DOHLÉDNEŠ…

Nerozpakujte se a vstupte! Všudypřítomná vůně dřeva vás provází od prvního kroku a oči stovek dřevěných soch na vás pohlížejí s laskavou trpělivostí. Možná, vlastně zcela určitě, budete mít tu kliku a zastihnete při práci na novém exponátu Jiřího Halouzku, řezbáře, majitele galerie, vizionáře, krajináře a člověka, který dokázal zhmotnit své sny. Nerušte ho, pokračujte v chůzi a vejděte do rozsáhlé patrové galerie, která obsadila i dvě budovy spojené dřevěným mostem. Z něj můžete shůry pozorovat celé to dřevěné království, které se rozprostírá na ploše osmi hektarů a čítá přes 450 ručně vyřezávaných plastik lidí, bájných postav a lesních zvířat. Největší, a to doslova a do písmene, chloubou mistra řezbáře je betlém v životní velikosti s 236 sochami (moment, jak dlouho platí tento údaj, neudělá on zase sochu 237 do počtu?). Andělé s rozpjatými křídly, Josef, Marie, buclaté Jezulátko, tři králové, koně, sloni, velbloud, oslík, ovce a kozy, kravičky… Vše v životní velikosti a z jednoho kusu kmene. Právě stojíte tváří v tvář dílu řezbáře Halouzky, které bylo oceněno Asociací betlémářů v Římě a vystaveno na světovém kongresu betlémářů v Hradci Králové, kde získalo titul Největší betlém na světě vyřezaný v životní velikosti. Těch „nej“ je v Pradědově galerii u Halouzků hodně. Ostatně, kdo z vás se může pochlubit osmi zápisy v České knize rekordů?

TAM, KDE MEDVĚD BRTNÍK HLÍDÁ LITOU SAŇ

Ale to jsme kousek předběhli. A tak zpátky do přízemí galerie, kde vás místo živého průvodce uvítá, jak jinak než dřevěný, ale navíc kecací mnich.

„Pokud vím, nikde jinde v republice mluvící sochy nejsou. Je to technologie třetího tisíciletí, kterou jsme vykoumali s kamarádem a uvedli ji v život rapu a záhad. „Naše mluvící sochy zatím umí jen šprýmovat česky, ale za chvíli je „naučíme“ konverzovat sedmi jazyky včetně čínštiny,“  představuje sochu v životní velikosti její autor Jiří Halouzka a předává jí slovo.

Atypický průvodce se rozhovoří o úvodní scenérii a zároveň o jednom ze zmiňovaných rekordů. Tím je největší český obraz v podobě dřevořezby, který autor vyřezal v průběhu tří let, a který je vlastně pohledem z Karlovy Studánky na horu Praděd před více než sto lety.

„Obraz Pradědova říše původně stál v kamenné rozhledně na kopci Pradědu,“ doplňuje pan Halouzka. „Všechno to v 60. letech minulého století shořelo, tak jsem obraz podle dobových fotografií vyřezal znovu. Je ze čtyřiadvaceti lipových kmenů, měří 5,5 m x 2,2 m a znázorňuje horského ducha Praděda uprostřed jeho říše, oblečeného do pestrobarevného roucha. Vpravo vidíme objevení léčivých pramenů v Karlově Studánce…“

Nádherné výplody autorovy obšírné fantazie nejsou jen pod střechami dvou užitných objektů, ale také rozsázeny po celé ploše této podhorské galerie. Procházíte kolem kolotoče s dřevěnými oslíky, dostanete nápad zašveholit ať žije carousel, a pozorujete stádo daňků za plotem. „Jako živí,“ říkáte si, když v tom se zvířata rozeběhnou… „Je jich asi šedesát. Jsou plaší, ale v zimě přicházejí blíž, až k návštěvníkům, láká je potrava,“ představuje tyto především dětmi oceňované nezbedy galerie pan Halouzka. Míjíme příjemná posezení pro poutníky (do jednoho z nich lze projít obrovským dřevěným grizzlym s otevřenou tlamou a ukrutně velkými zuby a drápy), ve větru se klátí houpačky, skluzavka nabízí svůj hřbet, kousek dál odpočívají nehnutě kolotoče s lamami a medvídky. Zkrátka a dobře, nalézáte tady ticho, skoro odevšad je vidět věž kostelíčka…

KOSTEL, V NĚMŽ OPRAVDU LÉTAJÍ ANDĚLÉ

„Získal jsem jej před dvěma lety a letos o Vánocích v něm chci uspořádat adventní koncert,“ ukazuje majitel galerie na zpustlou církevní budovu, která byla dříve odsouzena k totálnímu zchátrání. Dnes s ní má Jiří Halouzka velkolepé plány. Lustr, který pro „svůj“ kostel právě vyřezává, bude aspirovat na zapsání do Guinessovy knihy rekordů. „Je z jednoho kusu dřeva, 1,60 m v průměru, 2,20 m vysoký. Špalek vážil 2 tuny, když jsem na něm začal tvořit. Ze dřeva, které jsem z něj odebral, vznikne šestka mnichů. Ti budou stát v kostele pod lustrem a v ruce budou třímat svíčky. A ve výšce deseti metrů bude v kostele zavěšeno pět andělů z topolového dřeva a v životní velikosti. Díky proudění vzduchu se budou pomalu pohybovat, takže to bude vypadat, jako by plachtili,“ plánuje pan Halouzka, který v Jiříkově žije již třiadvacet let. „Chtěl jsem si někde v okolí najít chatičku na práci. Pak jsem našel tohle, byla to ruina, ale líbila se mi. A nastěhoval jsem se sem nastálo. Pocházím z Horky nad Moravou u Olomouce, jsem třetí pracant generace řezbářů. A vychovávám čtvrtou…“

PRADĚDOVA GALERIE S HOSPŮDKOU VONÍCÍ DŘEVEM

Z výšky 10,4 metru, lehce opřen o zeď galerie, na vás pohlíží patron Jeseníků, vládce jesenických hor Praděd. Po této zhruba tak 18 tun vážící dominantě, která byla vytvořena v roce 2005, je to tady vlastně pojmenováno. „Oblast, jejíž součástí je i Jiříkov, je vstupní branou Jeseníků. Když stojíte před touto sochou, stojíte vlastně přímo naproti kopci Praděd. Takže tato plastika v podstatě vítá návštěvníky Jeseníků,“ vysvětluje pan Halouzka a vypráví o tom, že v galerii s miniaturní hospůdkou, kde se i dobře vaří, před dvěma lety s gustem vzniklo muzeum malých Betlémů, že je zde výstava obrazů Pavla Šlechty z Rýmařova, že si zde návštěvníci mohou prohlédnout 36 metrů dlouhatánský vyřezávaný obraz „Vyznání mé rodné (a obvykle úrodné?) zemi“, že na pozemku galerie jsou dvě dračí sluje a že tu bydlí dva draci… „Jeden z nich plive oheň, dvakrát do roka hraje v pohádce na nedalekém 3 km vzdáleném hradě Sovinci. V Jiříkově draci určitě kdysi v historii žili, draka má obec i v erbu. A tak tady chceme vytvořit odchovnu draků, kteří se tu budou líhnout z dračích vajec,“ vypráví o zdejším světě zhmotněných snů a představ duchovní otec mnoha soch, mezi nimiž se najde i plastika Ježíška. „Jen jsem zpracoval návrh vybraný asi z 30 tisíc dopisů, které s obrázky Ježíška posílala veřejnost po výzvách Ježíškovy pošty na Božím Daru. Do Čech patří Ježíšek a ne Santa Claus, proto jsem se do toho dal,“ hovoří o dalším ze svých projektů plodný autor, který se dřevem pracuje zhruba deset hodin denně za každého počasí, hlavně když má dost sil a nepociťuje únavu, láska k práci znamená chtít jí celičké odevzdat svůj talent. „Vidím špalek a svrbí mě dlaně,“ směje se král tohoto dřevěného revíru, který je návštěvníkům zpřístupněn po celý rok, denně od 9 do 18 hodin. „Kdo zavítá do našeho ztraceného koutu světa, žasne, nedutá a skoro překvapením nedýchá, diví se, co všechno tady na malé ploše najde. Kousek od nás je před obcí Paseka arboretum, v kapličce v Křížově se těší na hosty další galerie, nedaleko ve Stránském je chov koní, na kterých si můžete zajezdit do sytosti, a když jedete dál, nemůžete minout hrad Sovinec, pokračovat můžete k Rešovským vodopádům. Perfektní celodenní výlet!“ uzavírá Jiří Halouzka. I naše povídání o světě malebné fantazie se uzavírá. Všudypřítomná vůně dřeva však zůstává…

(zaznamenala Lenka Gulašiová, znalkyně oboru znamenité kousky se dřevem)